Původně se nacházel asi 100m dále směrem k Vladaři, na křižovatce původních cest. Toto místo je nyní mimo cestu kompletně zarostlé křovím. Po dohodě s majitelem pozemku (ing. Chára)  se SOVa rozhodla ho umístit k přejezdu přes trať. Křížek našla Pavla Mutinská společně s Danielem Hnykem náhodou díky hře Geocaching. Křížku se pracovně začalo říkat "Dětský" právě proto, že je našla dvojice mladých geocacherů. Protože se nepodařilo dohledat hostorii pomníčku, ujmul se název "Dětský". O křížek nedaleko Záhořické zastávky se také začala zajímat Tereza Brémová a díky německým deníkům se dopátrala smutným detailům, kvůli kterým si už křížek navždy ponechá své jméno Dětský.

Toto je krásně napsaný článek ze Žlutického zpravodaje, který paní Brémová uveřejnila v dubnovém vydání 2019:

"Nedaleko železniční zastávky Záhořice, u cesty směrem na Vladař, stojí pomníček. Říká se mu Dětský křížek. S největší pravděpodobností je smutným připomenutím vraždy dvou dětí, ke které došlo o pár set metrů výše 4. května roku 1919. Domnívám se, že pomníček dali zhotovit příbuzní obětí velmi brzy po odhalení zločinu. Po válce, asi z nenávisti ke všemu německému, byl rozvalen a poničen. Díky paní doktorce Hnykové a panu sochaři Stoklasovi je opravený, ale nápisy ve fraktuře jsou nečitelné, porcelánové fotografie se nedochovaly. Po podrobnostech tragické události jsem pátrala v dobovém tisku a v archivech. České noviny o ní nic nezaznamenaly, ale našla jsem několik zpráv v německých denících. Nejpracnější bylo získávání a srovnávání informací z matrik, které jsou také dochovány pouze částečně a zápisy výhradně v němčině jsou velmi obtížně čitelné. Příběh Dětského křížku tedy není a po 100 letech a dějinných událostech minulého století ani nemůže být úplný. Můj záměr dát obětem jména se podařil: Josef a Frieda.

Rodiče dětí byli čeští Němci. Bydleli v Horním Slavkově, jejich rodiny pocházely z blízkého okolí. Maminka Anna Kohoutová z Krásna se narodila v roce 1890. Otce představuje zápis z matriky o narození syna z roku 1907: „Já, Heinzl Josef, vlakový dělník, narozen ve Slavkově č.p. 47 dne 13.3. 1886, manželský syn Antona Heinzla, mlynářského pomocníka ze Slavkova a Theresie, rozené Hübl z Bošířan č.p. 33, přiznávám se k otcovství tohoto nemanželského dítěte před přítomnými svědky.“ Frieda se narodila asi o rok později, matrika z této doby ale není k dispozici. 26. června 1910 se Josef s Annou vzali. Během války se jim narodily další dvě dcery. Maria zemřela jako miminko v roce 1915 na zápal plic. Anna se dožila pouze čtyř měsíců, umírá v dubnu 1917 na plicní tuberkulózu. Tuberkulóza se uvádí jako častá příčina úmrtí v obou rodinách, v roce 1912 na ní zemřel i Annin otec Georg. V říjnu 1918 umírá ve 28 letech i matka dětí Anna. Příčinou má být zápal plic po chřipce. Stává se tak v období řádění takzvané španělské chřipky. Vzhledem k faktu, že ve Slavkově na ni v tomto období umírají pouze dva lidé, nejedná se zřejmě o tuto epidemii. Rok 1919 byl neradostný. Válka sice skončila, ale její následky byly hrozné. Lidé byli doslova zdecimovaní hladem. A tato situace pokračovala i několik let po válce. Obyvatelé z neúrodných oblastí a velkých měst se vydávali vlaky na takzvané „křečkovací jízdy“, při kterých se snažili na vesnicích sehnat potraviny, ať už za peníze, nebo výměnou za cennosti. Na takovou cestu se vydává do okolí Žlutic 4. května 1919 i Josef Heinzl s dvanáctiletým Josefem a o rok mladší Friedou. Vrací se však sám. Babičce dětí Agnes Kohoutové tvrdí, že děti nepřišly na sjednané místo ve Žluticích. Proto si myslel, že již odjely domů nebo že se vrátí později. To se však nestalo, proto sám Heinzl hlásí četnictvu jejich zmizení. Četníci děti hledají a žádají o pomoc i obyvatele Žlutic i okolí, ale pátrání po dětech je neúspěšné. Po celých dalších osm let není o jejich osudu nic známo. Někdy během následujících let se Heinzl přestěhoval do Údolí u Lokte a pracoval jako dělník v porcelánce.

2. prosince 1926 nalezl lesní dělník při hledání vánočních stromků v houští ve svahu pod Vladařem kostry dvou dětí. Na místě se našla také bota, která patřila jednomu z nich. Lidé ze Žlutic i z Horního Slavkova upozornili četnictvo na osm let starý případ ztracených dětí a Heinzl byl znovu vyslýchán, ale trval na své původní výpovědi. Přiznal se až 4. ledna 1927, zřejmě po nátlaku příbuzných. Čin si naplánoval již předem, jako důvod udával nouzi. Dne 4. května 1919 se vydal s dětmi vlakem do Žlutic a odtud pěšky do Kolešova. Záhořická zastávka tehdy ještě neexistovala. U silnice někde poblíž dnešní zastávky, asi u záhořického kříže, přikázal Friedě, aby tam počkala. S Josefem odešli dál do svahu do lesa. Chlapec asi něco tušil, protože na místě, kde se zastavili, se ptal, co tam budou dělat, a plakal. Otec ho oběma rukama uškrtil, položil do mělké jámy a přikryl kameny a větvemi. Pak došel k silnici pro Friedu, přivedl ji na totéž místo a zardousil ji také. Její tělo položil asi půl druhého metru od bratrova těla a zakryl je. Asi čtvrt hodiny zůstal na místě a plakal. Potom se vydal zpět na nádraží do Žlutic. Cestou potkal neznámého muže, se kterým směnil cigarety za pět bochníků chleba, a pak odjel domů do Horního Slavkova. Za svůj čin byl Josef Heinzl odsouzen porotním soudem v Chebu 18. října 1927 k trestu smrti oběšením. Trest byl zmírněn na základě milosti prezidenta Masaryka na doživotní těžký žalář.

Až půjdete kolem Dětského křížku, vzpomeňte si na malého Josefa a jeho sestřičku Friedu. Moc toho o nich nevíme, ale i to málo je hodně smutná bilance. Oba se narodili do nelehké doby. Prožili smrt sourozenců i maminky. Mnoho let je trápil hlad. Života je zbavil trýznivým způsobem vlastní otec! Jejich obrázky na pomníčku někdo rozbil, nápisy zničil čas. Po druhé světové válce byli jejich příbuzní odsunuti. Jejich rodný dům byl v době socialismu srovnán se zemí stejně jako téměř celý starý Horní Slavkov. Ale my víme, že tu byli.

„Pamatujte na úctu k sobě, úctu k druhým a odpovědnost za své konání.“ (Dalajláma, 14. dalajláma)

Pro připomenutí tragické události po sto letech napsala Tereza Bremová."

Nápis