Kdo z návštěvníků letošního Žlutického divadelního léta si prohlédl pozorně plakát, který zval na přehlídku, neuniklo mu, že plakát je jiný než v letech předchozích. Těm, kterým paměť slouží lépe, připomenu výstavu ve žlutické galerii v květnu 2008. Za tím vším stojí jedna osoba: výtvarník Dalibor Nesnídal. Drápkem se uchytil v malé blízké vísce Semtěši.
Jedno letní odpoledne jsem k Nesnídalům vyrazila udělat malý rozhovor do žlutického zpravodaje. Dalibor měl zrovna napilno, ale odložil husity (právě dokončovaný olej) a s trpělivostí sobě vlastní se nechal zpovídat. Paní Olga černila kozorohy, kocour ležel před stodolou - pardon, ateliérem a vše evidoval... Krásná idylka. Zvolila jsem místo otázek tituly, takové životní kapitoly, o kterých jsme "vedli řeči".
Kapitola I. - Jak jsem se tu ocitl
Dalibor: Už nás to ve Varech nebavilo, taky jsme chtěli větší byt, jenže vzhledem k finančním nárokům jsme si řekli, že to už bychom mohli mít domek někde mimo Vary. Jsme tu vlastně 9 let, první dva roky tu bydlili jen o víkendech a prázdninách. Pak jsem tady ve stodole udělal dílnu a za pár let se sem odstěhovali natrvalo.
Kapitola II. - Jak jsem přičichl k umění
Moje máma byla profesí aranžérka, hezky malovala, táta taky, ale nikdy se tím neživili. Já si jako kluk pořád něco kreslil - třeba ve škole jsem naší partě maloval karty, abychom mohli hrát, spoustu komiksů... Taky kroniky, bylo jich mraky. Tu nejdelší jsem psal přes deset let - i přes dobu svý vojny, to už jsme pak jezdili na čundry a tak, no a já psal. To vlastně souvisí s tím, jak jsem se tu ocitl. My jsme čundrovali kolem Střely, Rabštejna... Když jsem pak v realitce uviděl nabízet ten náš budoucí domek, zajeli jsme sem s Olinou a zalíbilo se nám tu (Oli: jedním dechem dodává: učarovalo nám to tu!). Po základce jsem šel do Prahy na učební obor umělecký kovář, po vyučení nastoupil ve Staré Roli, ale krátce nato dílnu zrušili. Dostal jsem se pak do firmy Moser K. Vary a vyučil se následně rytcem skla. Tady jsem zůstal až do revoluce (1989) a rok nato šel na volnou nohu, i když už předtím jsem se věnoval svým vlastním věcem. Po roce 1990 jsem se stal členem Českého svazu výtvarných umělců.
Kapitola III. - Mé múzy
Mě nějak inspiruje všechno, všude. Tvar. Hodně jsem dělával to, že v Moseru jsem bral nepovedený, pokažený věci a udělal z nich úplně něco jinýho, jen jsem vycházel zase z tvaru. Později, když jsem měl možnost dělat ve sklárně Milana Mottla věci, které chci, tak mě ty pokaženosti bavili víc. Vše bylo v jednom exempláři, žádná kopie, oni to neuměli pokazit stejně. Mě baví si hrát. (Oli: když to máš udělat víckrát, tak už je to práce a to tě nebaví, viď?). Tady chodím do lesa, ale houby nesbírám, spíš hledám větve, kameny, kořeny, kosti zvířat... Ta vesnice a okolí ti nabízí spoustu podnětů.
Kapitola IV. - Můj mentawajský šaman
Všechno začalo mapama. Chtěl jsem si kdysi pořídit mapu světa, nejen takovou přísně zeměpisnou, ale i trochu výtvarně řešenou. V obchodech nic neměli, tak jsem si jí udělal. Bavilo mě to, a tak těch map jsem dělal docela dost. Přes Rudolfa Švaříčka jsem se dostal k ilustrování knihy Tamtamy času (o Nové Quinei). Na jejím křtu jsem se pak potkal s Josefem Formánkem. Zrovna psal svého Prsatého muže a já přijal nabídku ilustrovat ho. Vždycky mi šlo o to, uplatnit někde ty mapy, co tak rád dělám, a v těhle knížkách to šlo pěkně. V postatě mě někteří kolegové berou jako specialistu na mapy. (Pozn. red.: Dalibor se podílel na jednom zajímavém světovém rekordu. Josef Formánek napsal dle vylosovaných témat knihu, Dalibor ji ilustroval, nakladatel vytiskl a dopravil do 25-ti knihkupectví v českých městech, to vše do 24 hodin! Pokud chcete, kupte si ji. Jmenuje se Létající jaguár). Krom Jaguára a Prsatého muže jsem ilustroval ještě poslední knihu Josefa Formánka Mluviti pravdu. Mám i několik autorských pohádek, třeba Starý had a žabí král (leporelo se skutečnou hadí kůží 120 cm dlouhou) a několik dalších. Moje pohádky jsou malinko přisprostlý, spíš pro dospěláky, žádný jemnocit. Rád bych je vydal tiskem. (Listuji si jimi a směju se, nadchly mě, jako ostatně mnoho Daliborových výtvorů.) Jenže nynější ekonomická situace takovým aktivitám moc nepřeje, tak si počkám. V současnosti se „školím“ v knihvazačském umění u pana Soboty v Lokti.
Kapitola V. - Jak to mám s civilizací
V Karlových Varech probíhá podle mě kulturní katastrofa a u toho nechci být.
Kapitola VI. - Co bych tak ještě chtěl...
Špekuluju nad pověstmi, jak to co nejlépe udělat (s tím souvisí projekt Cesta za pověstí, ke kterému se Město Žlutice přidává a Dalibor se podílí na výtvarném zpracování). Chtěl bych připravit z pověstí celou knihu, žádná ucelená tu neexistuje. Jen paní knihovnice ze Žlutic má ve svém vlastnictví sešitek s pověstmi ze Žluticka a okolí, kterou vydal vlastním nákladem pan Vorel z Rabštejna. Tak bych se do toho pustil. Udělám je kreslený, takový komiks, spisovatel nejsem, na to se necejtím. Zatím nic většího neplánuju, i tohle zabere rok, spíš víc času. Uvidím.
Poděkovala jsem Daliborovi za rozhovor, Olze za výborný "kysankový" dort s jahodami, ještě snímek Dalibora s jeho mlčenlivým přítelem postávajícím na zápraží... A ani se mi nechce opouštět dvorek plný slunce, pohody, klidu. Mějte se hezky a hravě, Dalibore a Oli.
Dalibora Nesnídala zpovídala Petra Vojtová
uvedeno: 10/2009