V úvodu prosincového zpravodaje byla informace o dvou nově zrestaurovaných památkách. Kolem jedné z nich - Kalvárie, na cestě mezi Žluticemi a Semtěší, často jezdím nebo chodím na procházky. Pohled na ni mě natolik těší, že jsem chtěla poděkovat tomu, kdo se o její opravu nejvíce zasloužil. Moje cesta vedla k paní doktorce Hance Hnykové.
S Vámi bych se ráda podělila o spoustu informací, které jsem se na návštěvě u ní dozvěděla.
O: Koho a kdy napadlo tyto památky u cest opravit?
H: Celé to začalo někdy v roce 2008. Tehdy mě Jarka Slepičková požádala, jestli bychom nevyznačili turistický okruh kolem Vladaře v rámci Cesty za pověstí. A při té příležitosti jsme objevili několik více či méně poškozených křížků a soch. Připadalo nám ostudné nechat kolem nich chodit turisty. Tak jsme se rozhodli je opravit. A Kalvárie patří mezi ně.
O: Kolik jich celkem je?
H: Dohromady dvanáct památek, které budou do května opravené. K těm kolem Vladaře přibyly další na trase Žlutice - Pšov - Kobylé - Močidlec - Vladořice - Žlutice. Jsou to ty, které stojí mimo obce a neměly tak velkou šanci na opravu.
O: Kde jste na opravy sehnali peníze?
H: Z různých zdrojů. Celý projekt jsem připravovala ve spolupráci s bývalým starostou ing. Vojtou a s paní starostkou Šmidmajerovou. Díky jejich pochopení a spolupráci se projekt uskutečnil. Takže peníze poskytlo město Žlutice, obec Pšov, Karlovarský kraj, Evropská unie a Spolek okrašlovací Vladař (SOVa).
O: Jak vlastně probíhá taková rekonstrukce sochy nebo křížku?
H: Pokud je evidovanou kulturní památkou, je třeba získat povolení od památkářů v Lokti a Karlových Varech. To se týkalo Piety ve Vladořicích. U neevidovaných památek stačí souhlas vlastníka pozemku. Pak už jen najít správného restaurátora nebo kameníka, který památku opraví. A sehnat peníze, aby dostal zaplaceno.
O: Kolik stála oprava Kalvárie a Piety?
H: Rozpočet byl 150 000 Kč a 80 000 Kč. Ještě za starosty Ing. Vojty jsme podali žádost o dotaci na kraj. Podařilo se nám tak získat více jak polovinu nákladů, zbytek doplatilo město Žlutice.
O: A co ty ostatní památky?
H: Zažádali jsme o dotaci z Evropské unie v rámci Zachování kulturního dědictví venkova přes MAS Vladař. Opět za vydatné pomoci Ing. Vojty jsme získali dotaci na opravu dalších deseti objektů. Jedná se o 220 000 Kč. Nebylo to úplně jednoduché, spousta papírů, osobní jednání v Ústí nad Labem. A má to další háčky. Například musíme projekt sami předfinancovat, a pokud splníme všechny podmínky, dostaneme zpátky 90% nákladů. Tak jen doufám, že úřad zatím nezkrachuje ani nebude vytunelován. Jinak přijde dcera o věno. Ale zase může nápadníky vodit od křížku ke křížku a chlubit se, že jsou opravené za její peníze...
O: Kdo všechno na opravách pracoval?
H: Na Kalvárii a Pietě pracovala akademická restaurátorka slečna Helenka Štěrbová se svým tatínkem a bratrem. Mají ateliér v Kozojedech. Tahle mladá dáma je nejen úžasně milá a šikovná, ale i pracovitá a spolehlivá. Takže spolupráce s ní byla jedna radost. Ostatní opravy má na starosti pan Marcel Stoklasa z Nečtin a je také skvělý. Člověka potěší, když někdo něco slíbí a pak to přesně dodrží.
O: Jaké máte další plány?
H: Je toho ještě hodně. Teď nejvíc pospíchá rekonstrukce holubníku na dvorku pana Suchana ve Vladořicích. Je kulturní památkou, v zoufalém stavu. Říkáme, že na něj dosedne jeden těžší holub a celý se zřítí. Snad ještě chvilku vydrží. Naštěstí majitel s opravou souhlasí, ing. Hutkay holubník převeze do dílny pana Sajdla do Semtěše, ten ho opraví a snad v létě bude zase zpátky ve Vladořicích. A pak zbývá opravit ještě pár soch. Například Nepomuk u Močidlece je tak nakloněný do příkopu, že mám o něj strach. Nedaleké soše Ecce homo brzy upadne ruka (její rekonstrukci už připravuje paní starostka Šmidmajerová). A křížek pod benzínovou pumpou u SLŠ ve Žluticích je také pěkná ostuda... Nejvíc fyzické dřiny nás čeká při obnově starých cest, které potřebujeme na okruhu Cesty za pověstí zprůchodnit. Kombinace trnek, hlohu, šípků a kopřiv je neuvěřitelně odolná.
O: Nemáte o opravené památky strach?
H: Máme, a ne zrovna malý. Od začátku řešíme problém, jestli je vůbec opravovat a riskovat, že je pak někdo ukradne. Ale to bychom pak asi nemohli dělat vůbec nic. A jestli tyto památky naši předci nechali postavit pro lidi, aby jim něco sdělovali, cítím jako povinnost se o ně starat a předat je dalším generacím v pořádku. Už jen z úcty k historii a ke krajině mého domova.
O: Pořád říkáš „my“. Kdo vlastně jste „vy“ ?
H: Spolek okrašlovací Vladař, naše SOVa. Jsme součástí o.s. Žlutice 2000, kde jsme členy společně s divadelníky a sborem Rosa coeli. Jsme volné sdružení přátel, kteří nejsou lhostejní ke svému okolí a občas chtějí něco pro ostatní udělat. Scházíme se na brigádách, které vyhlašuji podle potřeby. Někdy jsme s manželem sami, někdy nás je třicet. Například při úpravě Stezky sovy Rozárky pomáhala snad půlka Žlutic, přijeli i přátelé z Toužimi, Rabštejna a Karlových Varů.
O: Chystáte nějakou brožurku s informacemi o opravených památkách?
H: Zatím ne. Máme strach, aby to nebyl návod pro zloděje. A tak musíte vyrazit do terénu a hledat. Nebo si počkat do května na výstavu ve žlutickém muzeu, na které pracujeme s panem Boreckým. Ten připravuje nádherné fotky z průběhu oprav jednotlivých památek, zachycuje stav před i po rekonstrukci. Myslím, že to bude hezká tečka za naším více než tříletým snažením.
O: Stačíte se opravené křížky starat?
H: Stačíme, ale jen díky tomu, že na to nejsme sami. Hodně pomáhá Jarka Slepičková s Pšováčkem, budou se starat o všechny památky na území Pšova. Neštěstím je, že dnes jednotlivé památky vlastně nikomu nepatří. Dřív patřili k pozemku konkrétní osoby a potomci se o ně dál starali. Tahle pouta jsou přetrhána. A tak bychom ke každé památce chtěli najít někoho, kdo by se o ni staral a udržoval její okolí.
O: Takže bychom se mohli u nás v Semtěši domluvit a starat se třeba o Kalvárii a Pfeifferův kříž, když sem historicky patří?
H: Určitě, to by bylo skvělé! Protože to je smysl celého našeho snažení. To by mi udělalo velkou radost.
O: Nám zase dělá radost pohled na krásné znovuvzkříšené památky po našich předcích.
Olga Nesnídalová
napsáno: leden 2012