Dovolte, abych se představil: Brachius Žábra, jméno mé. Stojím v rybníku u železniční zastávky Záhořice a jsem další ozdobou Stezky sovy Rozárky. Nedávno jsem nahradil kolegu č. 2, který stál u stejného rybníka na hrázi. Vydržel tam ale jen necelý rok. Letos v lednu ho někdo ukradl. Škoda ho. Nebyl sice žádný krasavec, ale děti mu vázaly pentličky a rádi se u něho fotily. Předloni ukradli i kolegu č. 1 Pulce, který sídlí nedaleko odtud proti proudu potoka, ale ten měl větší štěstí. Vypátrala ho žlutická policie a tak se mohl vrátit domů. Doufejme, že já tady vydržím déle. I proto mě chlapi z Okrašlovacího spolku Vladař umístili do vody. Dal jsem jim ale pěkně zabrat. Kdyby jim nepomohli žlutičtí páni rybáři Volf a Novotný, ještě teď se válím na břehu jak chcíplá mřenka. Ale diváci se docela pěkně bavili. Zvlášť ve chvíli, kdy jsem plaval já, vrtačka, kufr se šrouby a ti tři chlapi z lodě taky. Málem mi vypadla fajfka, jak jsem se smál.

A kde jsem se tady vlastně vzal? Vymyslel mě výtvarník Dalibor Nesnídal. Napsal a nakreslil pověst o naší lásce s Andulkou. Kdybyste se o ní chtěli dozvědět víc, najdete celou pověst o kousek dál směrem na Žlutice, když půjdete po červené turistické značce. A ze dřeva mě vyřezal pan Sedláček z Nečtin. A prý mi vyřeže ještě nějakého kamaráda, aby mi tu nebylo smutno. Těm bláznům ze SOVy totiž zbývají ještě dva pěkné špalky a vymýšlejí, jak z nich udělat něco pěkného pro děti, co tu chodí po stezce. Tak jsem zvědav, jak se jim to povede. Doufám, že to nebude nějaká protivná ropucha.

Tak to jsem prosím já, Brachius Žábra, jméno mé. Těším se, že až se na mě přijdete podívat, trochu si popovídáme. Na shledanou!

Za Spolek okrašlovací Vladař

MUDr. Hana Hnyková

Foto